pondělí 17. prosince 2007

Poslední báseň za kterou už polibek nedostanu

(toto jsem napsal nějakou dobu po tom, co jsem se rozešel se svou, v té době jsem si to myslel, životní láskou)

Poslední báseň

Za kterou už polibek nedostanu


Už nejsem ten kluk, jaký jsem býval

My vyrostli jsme spolu

Já snadno jsem Tě získal

A stejně snadno ztrácím.


To ráno, když jsem se poprvé s Tebou probudil,

A Ty přitulená, rozcuchaná ukázala mi své oči

Já hlupák myslel, že to je napořád

a teď spíme každý jinde


Nechodím za Tebou v dešti pro polibek,

Už nedávám Ti růže,

Visí teď u Tebe v pokoji

A opadají


Každý lístek, každý květ,

Mou lásku k Tobě znamenal

Teď snáší se k zemi

Jako mé slzy v srdci kanou


Nic není napořád,

Ani růže

Jen Tvá vnitřní krása

Přetrvá staletí


Já nejsem ten

Kdo by Ti měl básně psát

I když ani nevím, kdo jsem

Bez Tebe

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

ne, že bych nechápala to, co píšeš, ty pocity jsou mi i celkem blízké, ale asi nejsme naladění na tu stejnou vlnu... nevím proč, ale nezasahuje mě to jako některé jiné básně...
možná, že to je tím, že některý slovní spojení nenavazují uplně hladce, jestli tušíš, co mám na mysli

Madman řekl(a)...

asi to chápeš :-) zkusím zasáhnout příště víc... báseň vznikla jednoho lehce společensky znaveného večera, takže není tak plynulá, ale i tak se mi líbila, jinak bych jí sem nehodil a děkuji za kritiku.