Poslední báseň
Za kterou už polibek nedostanu
Už nejsem ten kluk, jaký jsem býval
My vyrostli jsme spolu
Já snadno jsem Tě získal
A stejně snadno ztrácím.
To ráno, když jsem se poprvé s Tebou probudil,
A Ty přitulená, rozcuchaná ukázala mi své oči
Já hlupák myslel, že to je napořád
a teď spíme každý jinde
Nechodím za Tebou v dešti pro polibek,
Už nedávám Ti růže,
Visí teď u Tebe v pokoji
A opadají
Každý lístek, každý květ,
Mou lásku k Tobě znamenal
Teď snáší se k zemi
Jako mé slzy v srdci kanou
Nic není napořád,
Ani růže
Jen Tvá vnitřní krása
Přetrvá staletí
Já nejsem ten
Kdo by Ti měl básně psát
I když ani nevím, kdo jsem
Bez Tebe
Příspěvky
2 komentáře:
ne, že bych nechápala to, co píšeš, ty pocity jsou mi i celkem blízké, ale asi nejsme naladění na tu stejnou vlnu... nevím proč, ale nezasahuje mě to jako některé jiné básně...
možná, že to je tím, že některý slovní spojení nenavazují uplně hladce, jestli tušíš, co mám na mysli
asi to chápeš :-) zkusím zasáhnout příště víc... báseň vznikla jednoho lehce společensky znaveného večera, takže není tak plynulá, ale i tak se mi líbila, jinak bych jí sem nehodil a děkuji za kritiku.
Okomentovat